Plasty se postupně rozkládají na čím dál menší částice. Rozměry plastových mikročástic neboli mikroplastů se pohybují od pěti milimetrů až po drobné a pouhým okem nerozeznatelné nanočástice. Ty nejmenší se mohou nepozorovaně dostat do organismu živočichů včetně člověka. Ke zdrojům mikroplastů patří například pneumatiky automobilů, podrážky bot, oblečení, barvy nebo kosmetika. V některých případech se mikroplasty přidávají do výrobků záměrně, v jiných vznikají opotřebováním nebo rozkládáním plastů, a to jak během používání produktů, tak při jejich odhození nebo vyloučení do přírody.
Zatím není jasné, jaké účinky mohou mít mikroplasty na zdraví. Mohou však poškodit životní prostředí a ovlivnit některé ekosystémy. Mikroplast může obsahovat nežádoucí látky z původního plastu. S některými mikroplasty se mohou spojit škodlivé látky, které se pak dostanou například do ryb a s nimi do potravin. Test několika evropských spotřebitelských organizací v roce 2018 odhalil přítomnost mikroplastů v mušlích, korýších a mořské soli. Podle zásady předběžné opatrnosti lze mikroplasty v každodenním životě omezit, ačkoliv je to pro běžného spotřebitele poměrně náročné. Je vhodné snížit celkovou běžnou spotřebu, protože ta bývá obvykle zdrojem mikroplastů, neodhazovat odpad do přírody a omezit používání plastových výrobků jakéhokoliv druhu. Nylonové, polyesterové a jiné syntetické oděvy mohou být také zdrojem mikroplastů, zatímco textilie z bavlny, vlny, lnu, hedvábí a dalších přírodních materiálů nikoliv. Plastové a jiné umělé mycí žínky nebo utěrky mohou při použití rovněž vytvářet mikroplastové částice. Odhaduje se, že 99 % mikroplastů zachytí a odstraní čističky odpadních vod.
Kosmetika a výrobky osobní hygieny mohou také obsahovat plasty, ale ze složení na obalech nelze vyčíst, zda jde o tekuté plasty nebo o mikročástice. Organizace Plastic Soup Foundation řadí mezi mikroplasty mimo jiné polyethylen, polypropylen, polymethylmethakrylát (PMMA), nylon (PA), polyuretan a akrylátový kopolymer, ale takových látek může být mnohem více.