Oděvní průmysl přesunul v mnoha případech své závody z dálného východu do východní a jihovýchodní Evropy. Výzkum Clean Clothes Campaign, citovaný na webových stránkách rakouské spotřebitelské organizace VKI – Konsument ukazuje, že je v tamějších zemích velký rozdíl mezi vyplácenou minimální mzdou a výší existenčního minima. Někdy je větší než v asijských zemích s nízkou mzdou.
V Bulharsku, Bosně a Hercegovině, Gruzii, Moldavsku, Polsku, Rumunsku, Srbsku a na Ukrajině patří oděvní a obuvnický průmysl k nejdůležitějším exportním odvětvím a zaměstnává mnoho lidí. Vyrábí se tam například pro Benetton, Esprit, Bestseller/Vero Moda, ale za katastrofálně nízkou odměnu – zákonem stanovené minimální mzdy dostávají dělníky často pod hranici chudoby. Průměrná měsíční mzda bývá 200 eur, zatímco životní náklady jsou okolo 800 eur. Jen málo zaměstnanců má řádnou pracovní smlouvu odpovídající skutečné práci, kterou vykonávají, a přesčasy neodpovídají zákonným normám.
V mnoha z těchto továren drží lidi bezvýchodnost – buď si problémy musejí nechat líbit a budou mít práci, nebo podnik opustí a budou nezaměstnaní. Autorka zprávy zmíněného výzkumu Bettina Musiolek říká, že na dotaz, proč je v letních vedrech vypnutá klimatizace nebo proč musí pracovat o sobotách, dostávají srbští dělníci stereotypní odpověď: „Nelíbí se vám to? Můžete odejít.“ A zaměstnanci obuvnické továrny značky Geox v Srbsku jsou nabádáni nosit plenky, aby ušetřily čas a náklady na péči o toalety.
Zní to neuvěřitelně, nicméně i u nás se čas od času objevují zprávy o otrockých podmínkách v některých dílnách. Otázkou je, zda se nám podaří jednotně odmítat produkci, pocházející z takových zdrojů, a zda to přiměje všechny nadnárodní firmy dbát o důstojnost svých zaměstnanců. Zatím se to nedaří.